Dokument: Obamův projev v Hirošimě

150 150 PragueVision

Barack Obama se stal prvním úřadujícím prezidentem USA, který navštívil Hirošimu a vzdal úctu obětem atomového útoku. Návštěvu předcházely spekulace o tom, jak se postaví ke skutečnosti, že to byly právě Spojené státy, kdo před 71 lety na město shodil atomovou bombu. Obama se však na tomto významném místě vyhnul politickým deklaracím a vystoupil s empatickým projevem, který podtrhuje základní lidské hodnoty, na nichž stojí jeho (i naše) vize dosáhnout světa bez jaderných zbraní.

Jeho vystoupení v angličtině si můžete poslechnout ve výše uvedeném videu nebo přečíst na stránkách Bílého domu. Níže přinášíme český překlad.

***

Před jednasedmdesáti lety se z nebe snesla smrt a svět se navždy změnil. Zkáza tohoto města se stala bolestným důkazem toho, že lidstvo má ve svých rukou prostředky ke zničení sebe sama.

Proč se scházíme zde, v Hirošimě? Scházíme se zde, abychom se zamysleli nad hrozivou silou, která tu v nedávné minulosti naplno udeřila. Scházíme se zde, abychom truchlili nad zemřelými, které čítají přes 100 000 japonských mužů, žen a dětí, tisíce Korejců či tucet amerických vězňů.

Jejich duše k nám promlouvají. Žádají nás, abychom se zamysleli, uvědomili si své bytí a to, kam naše kroky mohou vést.

Hirošimu neodlišuje to, že se stala ohniskem konfliktu. Mnohé nasvědčuje tomu, že násilné střety provázejí lidstvo od nepaměti. Jakmile naši dávní předkové vyrobili z pazourků hrot a ze dřeva oštěp, kromě lovu tyto nástroje obraceli i proti sobě. Dějiny všech kontinentů jsou plné válek, jejichž příčiny sahají od nedostatku potravy k touze po zlatě, od národních vášní po náboženské přesvědčení. Říše vzkvétaly a upadaly, národy byly podmaňovány i osvobozovány. Při každé takové přelomové události trpěli nevinní, bezpočet nevinných, a jejich jména zmizela v propadlišti dějin.

Světovou válku, která došla ke svému brutálnímu konci v Hirošimě a Nagasaki, vedly ty nejbohatší a nejsilnější země své doby. Země, které daly světu významná města i skvostné umění. Země, jejichž myslitelé rozvíjeli pojmy spravedlnosti, míru a pravdy. Přesto však touha po nadvládě a dobývání, která proti sobě stavěla prosté kmeny, zahnala do války i tyto národy. Do války stejné jako všechny přechozí, a přesto odlišné.

Během několika málo let ztratilo své životy na šedesát milionů mužů, žen a dětí. Lidé jako vy a já. Střelba, bití, pochody, bombardování, vězení, hladovění, smrt v plynových komorách. Válečné utrpení nabíralo různých podob a mnohá místa po celém světě jsou toho důkazem. Některá se stala tichými svědky odvahy a hrdinství. Jiná, hroby a prázdné tábory, odrážejí nepopsatelnou krutost tohoto konfliktu.

Je to však obraz jaderného hřibu, který nám nejvíce připomíná základní rozpor lidské podstaty. Jak to, co nás dělá výjimečným druhem – naše myšlenky, naše představivost, náš jazyk, naše nástroje, naše schopnost vymanit se z přírody a využívat ji ve svůj prospěch – s sebou nese i schopnost přivodit nepředstavitelnou zkázu.

Jak často jsme zaslepeni pokrokem, ať už materiálním či společenským, a tuto skutečnost nevidíme? Jak jednoduše si ospravedlňujeme násilí ve jménu vyššího dobra.

Každé velké náboženství slibuje lásku, mír a spravedlnost. A přeci žádné z nich se neobešlo bez těch, kteří svou víru zneužili k ospravedlňování násilí.

Dějiny národů jsou často plné příběhů o lidské obětavosti a spolupráci, ústící v pozoruhodná vítězství. Ty samé příběhy ale posloužily i k útlaku a ponižování jiných.

Vědecké pokroky nám umožňují překonávat obrovské vzdálenosti, léčit nemoci i porozumět vesmíru. Stejně tak jsou ale tyto pokroky klíčem k vývoji čím dál vražednějších zbraní.

Moderní války nám tuto pravdu připomínají. Hirošima je ztělesněním této pravdy. Technologický pokrok bez odpovídajícího rozvoje institucí se nám může stát osudným. Vědecká revoluce, kterou rozštěpení atomu bezpochyby byla, si žádá revoluci morální.

To je účelem mé cesty sem. Stojíc uprostřed tohoto města, musíme si představovat okamžik shození bomby. Musíme si představovat strach dětí, které nechápali, co se před nimi odehrává. Musíme poslouchat němý křik.  Vzpomínáme na všechny, kteří byli zabiti v průběhu té hrozné války, v průběhu všech válek před i po ní.

Slovy nelze vyjádřit, jaké utrpení tyto události představují. Všichni ale sdílíme povinnost podívat se dějinám zpříma do očí a ptát se, co je třeba udělat, aby se to už nikdy neopakovalo.

Přijde den, kdy žádný hibakusha (přeživší jaderného útoku, pozn. překladatele) už nebude moci podat své svědectví. Ráno 6. srpna 1945 ale nesmí nikdy upadnout v zapomnění. Vzpomínka na něj bude navždy silou v boji proti lhostejnosti. Dá nám sílu, abychom si stáli za svými morálními hodnotami, dá nám sílu ke změně.

Některé naše kroky, které jsme od toho osudného dne učinili, nám opravdu dávají naději. Spojené státy a Japonsko se nestaly pouze spojenci, staly se přáteli. To umožnilo našim národům zisky, kterých nedovoluje dosáhnout žádná válka. Bitevní pole v Evropě nahradily vztahy založené na obchodu a demokracii. Utlačované skupiny i státy zde dosáhly svobody. Za pomoci institucí a smluv toto mezinárodní společenství pracuje na prevenci války a usiluje o omezení, snížení vlivu a nakonec úplné odstranění jaderných zbraní.

Přes tyto úspěchy je nám ale neustále připomínáno, že naše práce nikdy není hotova. Ať už jsou to vzájemné projevy agrese ze stran států, teroristické činy, korupce, bezohlednost nebo útlak, nikdy nejspíš nebudeme schopni plně zamezit tomu, aby lidé konali zlo. Proto si musíme, jako národy samotné či naše aliance, zajistit prostředky na obranu. Úlohou států s jadernými arzenály, kam se řadí i moje země, je ale také to, mít dostatek odvahy, vymanit se ze strachu a snažit o svět bez těchto zbraní.

Možná se nám za mého života nepodaří tohoto cíle dosáhnout. Tím, že nepolevíme v našem úsilí o něj, ale pomáháme předcházet možné katastrofě. Můžeme se vydat cestou, která povede až ke zničení jaderných arzenálů. Můžeme zabránit šíření jaderných zbraní do dalších zemí a zabezpečit je před radikály.

A přeci, toto nestačí. Dnes a denně jsme svědky toho, jak i primitivní pušky či bomby mohou započít hrozivé násilí. Je nutné, abychom změnili náš pohled na válku jako takovou, abychom řešili konflikty vyjednáváním, a v případě jeho rozpoutání usilovat o jeho brzký konec. Naši rostoucí vzájemnou závislost musíme vnímat jako impulz k mírové spolupráci, ne jako násilné soupeření. Měřítko síly musíme zakládat na tom, co dokážeme vybudovat, ne na naší schopnosti ničit. Především ale musíme vzájemné propojení nás všech jakožto členů jedné lidské rasy.

To je další jedinečná vlastnost našeho druhu. Nejsme předurčeni k tomu, abychom opakovali své chyby. Máme schopnost učit se. Máme možnost volby. Našim dětem můžeme předávat jiná, lepší poselství. Poselství, která kladou důraz na sdílené lidství. Poselství, která činí válku méně pravděpodobnou a násilí mnohem méně přijatelným.

Hibakusha jsou mezi těmi, kteří toto poselství šíří. Žena, která odpustila pilotovi osudného bombardéru, protože cítí nenávist jen vůči válce samotné. Muž, který pátral po rodinách zde zahynulých Američanů, protože věří, že jejich ztráta a bolest se nijak neliší od jeho.

Dějiny mého národa začínají jednoduchými slovy: Všichni lidé jsou si rovni a od Boha mají nezcizitelná práva na život, svobodu a hledání osobního štěstí. Naplnění tohoto ideálu nikdy nebylo jednoduché, snaha o něj by ale nikdy neměla upadat. Je to ideál, za který stojí za to bojovat, kdekoliv a kdykoliv. Nezadatelná hodnota každého jednotlivce, jedinečnost každého života, radikální ale naprosto nutná myšlenka toho, že jsme všichni součástí jedné velké rodiny – to je poselství, které musíme šířit.

Proto jsem přijel do Hirošimy. Využijme příležitosti a vzpomeňme si na lidi, které milujeme. Na první úsměv našich dětí, když se ráno probudí. Na něžný dotek manželky při snídani. Na láskyplné objetí našich rodičů. Vzpomeňme si na ně a uvědomme si, že takovéto šťastné chvíle prožívali i lidé před jednasedmdesáti lety zde.

Ti, kdo zde zemřeli, byli jako my. A lidé dnes si to uvědomují. Nepřejí si další války. Raději by viděli vědu jako nástroj, jak život činit lepším, ne jej brát. Pokud národy a jejich představitelé budou toto jednoduché moudro při svém rozhodování respektovat, můžeme s klidem říci, že nám Hirošima byla poučením.

Svět se zde navždy změnil. Dnešek ale děti tohoto města prožijí v míru. Je až neuvěřitelné, jak je takto jednoduchá skutečnost cenná. Je nutné tento mír chránit, a nikdy nevzdat snahu poskytnout ho všem, dětem všude po světě. To je budoucnost, kterou si můžeme vybrat. Budoucnost, ve které nevidíme Hirošimu a Nagasaki na počátku jaderného konfliktu, ale na počátku našeho vlastního morálního probuzení.

Barack Obama
27. května 2016, Hirošima

Překlad: Hana Martínková

Save

Save

Save